Historie a současnost

Můj příběh se začal psát v roce 1894, tehdy jsem ještě jako Vyšší škola obchodní spatřila světlo světa. Pokud dobře počítáš, zjistíš, že mi je přes 120 let, mohla bych být tedy Tvojí praprapraprapra a ještě jednou prababičkou. Jsem tedy dost stará, ale ne zastaralá! Při prvním pohledu na mě vidíš zachovalou budovu, která již něco pamatuje, ale uvnitř jsem nová a moderní, takže se nemusím stydět před mnohem mladšími kolegyněmi z oboru.

Stejně jako všechny ostatní pamětnice mám i já za sebou těžké časy. Zažila jsem si období obou světových válek, dobu normalizace, změny v roce 1989 a podobně. Určitě tušíš, že to nebylo vždycky jednoduché, prožila jsem si mnoho politických i hospodářských změn, ale nic z toho mne nesrazilo na kolena, ale naopak posílilo, vzala jsem si z toho jen to pozitivní. Jsem proto i ve svém pokročilém věku schopná čelit všem novým nástrahám i výzvám.

Za mého mládí nebyla výuka tak zajímavá jako je dnes, ale každá doba má něco do sebe a já ráda vzpomínám na všechna období svého života. Nemyslím si, že by Tě zajímaly moje vzdechy a vzpomínky, tak Ti povím něco o tom, jak se mi daří dnes. Víš, že kdybych měla spočítat, kolik dětí jsem vypustila do světa, bylo by to několik tisíc? A na všechny ráda vzpomínám, vůbec mi nevadí, že se nestaly inženýry či ekonomy nebo dnes tak moderními „ajťáky“. Úplně mi stačí, když na mne s láskou a úsměvem na rtech vzpomínají i po několika desetiletích od maturity. Ale nemysli si, mezi těmi, kteří mě 4 roky navštěvovali, je moc a moc právě těch ekonomů či inženýrů, ale každoročně se najdou i učitelé, právníci či absolventi filozofie, ale někteří se vrhli i na studium žurnalistiky či filmové vědy. A dnes? Jeden je ředitelem oddělení v bankovním ústavu, jiná je oblastní ředitelkou stavební spořitelny (a to nemá vysokou školu!), další jsou na významných vedoucích pozicích. Samozřejmě že to není pravidlem, ale chci Ti ukázat, že mám být nač pyšná. Vím, že ne každý se stane ředitelem či vedoucím, ale alespoň vidíš, že záleží pouze a jenom na Tobě, jak se k tomu postavíš a jak využiješ to, co Ti můžu dát. Že máš obavy, jestli to se mnou vydržíš? Neboj, lidé, kteří se o mě starají, jsou ochotní a vstřícní a pomůžou každému, kdo to potřebuje. Vůbec jim nevadí, že třeba nemáš vyznamenání, ocení Tvoji snahu a píli a společně překonáme i ty horší časy, jež na každého někdy čekají.

Ti, co se o mě v posledních letech starají, jsou rádi, když můžou předat své znalosti a zkušenosti dál. Jeden z nich dokonce mluví na všechny mé žáky pouze anglicky (já ale vím, že česky bezvadně rozumí!). Každý rok mě někteří moji studenti opouští na kratší či delší dobu, když si vyrazí za studiem do zahraničí nebo se podívat na různá zajímavá místa či akce. Nemám jim to za zlé, vím, že se ke mně rádi vrátí.

Pokud nám to spolu vyjde, s radostí Ti předám všechny své letité zkušenosti a znalosti a budu se snažit, aby se z Tebe během našich společných let stal člověk, který se nebude obávat vstoupit na půdu univerzity či do jakékoli firmy, neboť ví, že je na vše připraven, má zdravé sebevědomí a je si vědom svých kvalit, předností a může nabídnout něco, co ostatní nemají.

Nebudu Ti tady vypočítávat, co všechno pro Tebe mám, to si můžeš zjistit i jinde, chci Ti říct jen jedno, pokud se budeš snažit, já Ti pomůžu, jak jen to budu umět, opustíš mé dveře po čtyřech letech s hlavou vztyčenou a s maturitním vysvědčením v kapse. A já? Já budu hrdá, že jsi součástí mé historie a že jsem se naopak já stala součástí Tvých vzpomínek.

Tvoje Obchodní akademie